Jaroslav Ježek se narodil 25. září 1906 v Praze v dělnické čtvrti Žižkov, kde měl jeho otec krejčovskou dílnu. Již v útlém věku byl postižen vážnou oční chorobou, proto viděl jen slabě na jedno oko. Dobu mezi osmi a čtrnácti léty strávil ve slepeckém ústavu. Od dětství trpěl též silnou nedoslýchavostí, ale přesto si nedovedl představit, že by se mohl stát něčím jiným než hudebníkem.
V osmnácti letech se Jaroslav Ježek přihlásil na konzervatoř. Chtěl se stát pianistou, ale s daným zdravotním postižením se to zdálo být nemožné. Pro svůj mimořádný talent byl však přijat na oddělení kompozice do třídy Karla Boleslava Jiráka, kde studoval v letech 1924 – 1927. Po roce studia, kdy přesvědčivě prokázal mimořádné schopnosti a houževnatost, byl přijat i na vytoužené klavírní oddělení k profesoru Albínu Šímovi. Klavír studoval v letech 1925 – 1930 s půlročním přerušením v roce 1927/1928.
Dříve než se Ježek pokusil o přijetí na konzervatoř, ucházel se o studium hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pro nedostatečné předchozí vzdělání nebyl přijat. Zájem o dílo Bedřicha Smetany jej však přesto přivedl k profesoru Zdeňku Nejedlému. Přednášky na FFUK navštěvoval alespoň externě.
Koncert pro klavír a orchestr, jímž Ježek absolvoval studium skladby na konzervatoři, mu otevřel cestu k pokračování na mistrovské škole u Josefa Suka v letech 1927 –1929 i ke stipendijnímu pobytu v Paříži 1927/1928. Už jako student znal Jaroslav Ježek ze soudobé vážné hudby víc než kterýkoliv z jeho spolužáků. Brzy poznal i jazzové skladby George Gershwina, Jacka Hyltona, Duke Ellingtona a repertoár orchestru Casa Loma.
V době studií se Ježek sblížil s předními českými avantgardními umělci, především s básníky Vítězslavem Nezvalem a Jaroslavem Seifertem. Na jejich texty komponoval své první písně. Stal se členem uměleckého sdružení mladých výtvarníků, literátů a divadelníků – Devětsil, v jehož okruhu byla oceněna zejména Ježkova scénická hudba ke hře Jeana Cocteaua Svatebčané na Eiffelce (1927). Na divadelní prkna se brzy dostal i sám Ježek zásluhou hudebníka a režiséra E.F.Buriana, v jehož divadélku Na slupi poprvé vystoupil veřejně jako pianista s improvizacemi na motivy zadané publikem a s parodiemi na osobní styly významných skladatelů vážné hudby.
Osvobozené divadlo vzniklo v roce 1926 jako neprofesionální divadelní pobočka sdružení Devětsil. U jeho zrodu stáli režiséři Jiří Frejka a Jindřich Honzl a hudebník E.F.Burian, kteří se snažili o nové divadelní formy. S původním Osvobozeným divadlem spolupracoval Ježek poprvé na hře Ivana Golla Pojištění proti sebevraždě, uvedené 3.února 1927. Zprvu se hrálo v divadélku Na Slupi, kde 26.února1927 debutoval se svými klavírními improvizacemi v pořadu Veselý večer. Když se soubor přestěhoval do Umělecké Besedy na Malé Straně, Ježek zde znovu účinkoval 3.března 1927. Brzy došlo k roztržce mezi režiséry divadla a Frejka s Burianem vytvořili samostatnou skupinu s názvem Dada. Soubor Dada se veřejnosti představil 9.dubna 1927 hrou Jeana Cocteaua Svatebčané na Eiffelce s Ježkovou hudbou. V divadle Dada také pohostinsky vystoupili 19. dubna 1927 dva studenti práv Jiří Voskovec a Jan Werich (budoucí komici V+W ) s autorským pásmem Vest pocket revue. Díky úspěšnému představení byli přizváni i do pořadu Visací stůl 2, v němž se 8. května 1927 setkali s Jaroslavem Ježkem. Také oni se nepohodli s Frejkou a již čtvrté představení Vest pocket revue hráli pod hlavičkou Osvobozeného divadla.
Silný smysl pro tektoniku a rytmické cítění charakterizují Ježkova díla symfonická, komorní i klavírní. Již ve skladbách ze studenských let lze doložit širokou paletu skladebně technických prostředků. V Klavírním koncertu (1927) Ježek propojil klasickou formu koncertu s rytmy soudobých tanců (foxtrot - tango - charleston). Novátorské jsou i jazzem inspirované sólové saxofonové pasáže Fantazie pro klavír a orchestr (1930). Jedním z nejsmělejších výbojů české hudby je Koncert pro housle a dechový orchestr (1930) s nezvyklými kombinacemi nástrojových barev a uvolněnou tonalitou. Těmito díly se Ježek zařadil mezi nejvýraznější skladatele nastupující generace a vzbudil pozornost významných osobností našich i zahraničních
Odklon od tradice vykazují také Ježkova komorní díla, napsaná pro Pražské dechové kvinteto na objednávku Spolku pro moderní hudbu. Serenáda pro dechové kvarteto se dvěma klarinety (1928) a Dechové kvinteto (1931) pro flétnu, hoboj, klarinet, lesní roh a fagot, si pohrávají se zvuky pomocí nezvyklých kombinací barev i harmonických prostředků a forem.
Ze stejného podnětu vznikl První smyčcový kvartet (1932) pro Pražské kvarteto. Je to velmi intimní dílo a v Ježkově tvorbě ojedinělé. Překvapilo všechny, kteří Ježka znali jen jako veselého a usměvavého člověka.
V Umělecké besedě se nekonaly jen koncerty vážné hudby, ale také různé kratochvilné pořady, jimiž se bavili především sami umělci mezi sebou. Oblíbený byl každoroční maškarní karneval, jehož se Ježek rád osobně účastnil a podílel se i hudební tvorbou. Také spolupracoval s dobově populárním Pěveckým sdružením kocourkovských učitelů. Ježek působil jako prostý a srdečný člověk a s radostí hrál i laickým posluchačům cokoli, co si vyžádali. Rád se smál a uměl bavit kamarády. Harmonika byla nezbytnou rekvizitou. Letní dovolené trávíval s přáteli na Medlově, pravidelně jezdíval s výtvarníky na Malši, s kolegy skladateli a s herci Národního divadla do slovenských lázní Štos.
Ježek se stal členem avantgardní skladatelské skupiny, založené v roce 1932 při výtvarném spolku Mánes. Ta vycházela z programu Devětsilu a reprezentovala v Čechách proud neoklasicismu a konstruktivismu. V klavírní tvorbě byl nejčistším konstruktivistou Ježek. Využil synkopického rytmu jazzu k osobité stylizaci toccatové faktury, v níž klavír plní v podstatě funkci bicího nástroje. Nejtypičtějším příkladem je Bugatti step. Ježkovy písně tohoto období mají mimořádně ostře vyhraněný smysl pro grotesku, vtip a hudební pointu. V Mánesu byly uvedeny i komorní skladby, které Ježek napsal pro vynikajícího houslistu Stanislava Nováka: Sonáta pro housle a klavír (1933) a Duo pro dvoje housle (1934). Obě díla jsou průkaznou hodnotou autorova osobního stylu.
Hospodářskou krizí 1929–1934 a nástupem fašismu v Evropě skončila relativní idyla 20. let.
Už koncem roku 1931 vyšel v týdeníku Tvorba protest 70 umělců proti „státu střílejícímu“. Z hudebníků podepsali také Otakar Jeremiáš, Alois Hába a Jaroslav Ježek.
K dílům poznamenaným tíživou atmosférou se řadí i Ježkova poslední velká orchestrální práce Symfonická báseň z roku 1936. Ježek se pokusil vytvořit hudební obdobu surrealistických děl v malířství a poezii a vystihnout pocity nejistoty, úzkosti a tísnivé, hrůzné představy. V instrumentaci hojně čerpá ze svých zkušeností s jazzovým instrumentářem (bicí nástroje) a osobitě využívá výrazových schopností dřevěných dechových nástrojů.
V Rapsodii z roku 1938 dozrává zase jeho koncepce moderního českého klavírního stylu.
Ježek vždy rozděloval svůj zájem mezi koncertní sál a divadlo. I kdyby nedošlo k setkání s Voskovcem a Werichem, jistě by se v divadelním světě prosadil. Ježkovy scénické hudby ke klasickým činohrám pro Vinohradské či Národní divadlo a Městská divadla pražská tvoří neoddělitelnou součást jeho tvorby a současně jakousi přechodnou oblast mezi hudbou vážnou a populární.
17. března 1931 dokončil Ježek svou vůbec první filmovou hudbu. Jednalo se o hudbu k titulkům a počátečním scénám nového českého filmu režiséra Gustava Machatého Ze soboty na neděli podle scénáře Vítězslava Nezvala. Film měl premiéru 1. května 1931. Dvě ústřední písně filmu Teď ještě ne a Slovník lásky okamžitě zpopulárněly. V roce 1935 vytvořil Ježek hudbu i k prvnímu českému kreslenému filmu Všudybýlkova dobrodružství. Ostatní tvorba pro film je úzce provázána s činností Osvobozeného divadla.
Nečekaný úspěch studentské Vest Pocket Revue přivedl Jiřího Voskovce a Jana Wericha k profesionálnímu divadlu. V sezóně 1928-29 odehráli v Adrii čtyři hry. K poslední z nich Premiéra Skafandr přizvali Jaroslava Ježka.Ten zkomponoval tři předehry, známé jako foxtrot Tři strážníci, waltz Zasu a Skafandr -fox. Vzápětí se stal hudebním šéfem Osvobozeného divadla a na dalších deset let se vepsal vedle proslulé iniciály V+W jako třetí tvůrce scény. Od sezóny 1929-30 sídlilo Osvobozené divadlo v moderní budově U Nováků, kde zahájilo kusem Líčení se odročuje s Ježkovou předehrou. Prvním velkým úspěchem byla jazzová revue Fata morgana (117 repríz), kde už Ježek vytvořil celou hudební páteř díla. Z amerického jazzu čerpala i další hra Ostrov Dynamit, z níž je nejznámější blues Tmavomodrý svět. V letech 1930 a 1931 zinscenovalo Osvobozené divadlo tři úspěšné romantické revue: Sever proti Jihu, Don Juan & comp. a Golem, které tvoří cyklus spjatý stavebními principy i obsahem. Ježkova hudba tu přináší jak lyrické melodramy, preludia, balety a blues, tak komediální tanga, pochody, předehry a písně. Neznámějšími se staly tango Mercedes, Pochod neutrálů, Bugatti step, blues Prázdná náruč, tango Prodám srdce, Pochod stoprocentních mužů, Pražská java, Nikdo nic nikdy nemá a další. Obdobný charakter má i první společný film z roku 1931 Pudr a benzin.
Orchestr znamenal pro Osvobozené divadlo jednu z jeho nejdůležitějších složek. Nehrál jen taneční písně, ale i kompozičně složité a zvukově odvážné výtvory na úrovni symfonických orchestrů. Z původních 10 členů se časem rozrostl na 13 a později na 16. Každý hráč přitom střídal 4 – 5 nástrojů, ale reprodukce musela být dokonalá. Ježek sám dirigoval jen premiéry a slavnostní představení, denní péči o orchestr přebírali postupně jiní dirigenti. Nejvýznamnější byli Karel Ančerl (1931-33) a Robert Brock (1934-36). Ježkův orchestr, odborníky považovaný za špičkové těleso, vystupoval i na samostatných produkcích mimo divadlo, např. na terasách na Barrandově či v Mánesu, a nahrál řadu gramofonových desek. V jazzové oblasti představoval Ježek mezinárodní elitu, ale ve světě na něho nikdo včas neupozornil. Až za války, po Ježkově smrti, stará nahrávka hraná v americkém rozhlase nadchla Benny Goodmana.
Nová tvůrčí etapa Osvobozeného divadla začíná hrou Caesar, která byla bezprostřední reakcí na střelbu do stávkujících dělníků ve Frývaldově v listopadu 1931. V+W tak napsali společenskou satiru, v níž převracení dějin naruby a polidšťování literárních idolů už není jen zábavou,ale přímo poukazuje na nebezpečí italského fašismu. Z klaunů V+W se stali představitelé lidu a nositelé zdravého rozumu (píseň Pochod plebejců ve finále). Mimořádně úspěšná hra se dočkala 191 repríz. Sezónu 1932-33 zahájila pohádková hra s aktuálním podtextem Robin Zbojník. Ke známým písním patří především Na shledanou v lepších časech. V této sezóně natočili V+W+J svůj druhý film Peníze nebo život, charakterově blízký filmu prvému. Ústřední píseň Život je jen náhoda převzali i do následující, umělecky méně významné, hry Svět za mřížemi. Teprve sezóna 1933-34 přinesla opět dílo zásadního významu. Hra Osel a stín zobrazuje Hitlerovo převzetí moci v Německu. V zájmu společného cíle opustil Ježek uhlazené whitmanovské a hyltonovské harmonie a přiklonil se k nejnovější vlně amerického jazzu, který je živelný a surový ve zvuku. V této hře už jde o přímou výzvu k postoji a činu. Četné reprízy přinášely nové aktualizace podle denních zpráv. Hra způsobila senzaci i v Rakousku a Francii. Německé velvyslanectví nepřetržitě podávalo ostré protesty.
Bouřlivou sezónu završila oddychová komedie Slaměný klobouk inspirovaná módním návratem secese. Patří k profesionálně nejlépe postaveným komediím Osvobozeného divadla.
Nová protifašistická hra Kat a blázen opět vyvolala bouřlivou reakci. Nacisté útočili nejen v tisku, ale i přímo v divadle. Ježek posílil žesťovou sekci, aby dosáhl břeskného zvuku. Z této hry je známá píseň Šaty dělaj člověka, ale především apelativní píseň Hej rup!, která z ;představení udělala angažovaný manifest. Podle písně Hej rup! pojmenovala trojice i svůj třetí film z roku 1934. Jeho úspěch byl tak velký, že V+W začali vážně uvažovat o ukončení činnosti v divadle a přechodu k filmu. Na závěr divadelní činnosti uvedli ještě dvě zdařilé revue s jasným politickým vyznáním: Vždy s úsměvem a Panoptikum s optimistickým pochodem Proti větru. Představení 17.června 1935 mělo být posledním.
V září 1935 se zúčastnil Ježek s Werichem Divadelního festivalu v Moskvě. Film Hej rup! ohodnotila sovětská kritika jako jedno z nejzávažnějších děl evropské kinematografie. Z plánů na filmování však nakonec sešlo. Autorská trojice si najala na sezónu 1935/36 malé divadélko Rokoko. Divadlo symbolicky nazvali Spoutané.
Spoutané divadlo přineslo první skutečné drama Baladu z hadrů. Hra předstihla všechny dosavadní úspěchy - dosáhla 245 repríz. Útočila na klíčové problémy rozvrácené ČSR. Na závěr zpívali už odlíčení herci v civilu na rampě spolu s publikem Ježkův revoluční pochod Proti větru. Tato píseň se stala symbolem odboje. Zpívala se v továrnách, na různých shromážděních a později i tajně v koncentračních táborech. Sezónu 1936-37 zahájilo Osvobozené divadlo 1. září manifestační reprízou Balady z hadrů. Odlehčující polohu našli v poetické pohádce pro dospělé Nebe na zemi, plné triků a kouzel. Komedie Rub a líc odhalovala demagogii fašistických hesel a vznik protidemokratických pučů. Válka ve Španělsku utužila součinnost jeviště a hlediště. Představení končila hromadným zpěvem Ježkových písní O Španělsku si zpívám, Pochod optimistů, Svět patří nám aj. Německé velvyslanectví i domácí zfašizovaný agrární tisk protestovaly. Podle hry vznikl další film Svět patří nám se známou písní Stonožka. Desáté výročí premiéry Vest pocket Revue oslavilo Osvobozené divadlo rekapitulační revuí Panorama. V sezóně 1937-38 vrcholilo středoevropské drama. Osvobozené se snažilo udržet optimismus a odvahu. Ve hře Těžká Barbora umožnila forma commedie dell´arte doplňovat dialogy až na jevišti podle aktuální potřeby. Mimořádně silný náboj nesly Ježkovy písně David a Goliáš, Vy nevíte, co je středověk, Holduj tanci, pohybu ad.; z ;následující hry pak např. Klumbovo vejce, Lodnická či Trojský kůň. Hra Pěst na oko aneb Caesarovo finále dovršila vývoj Osvobozeného divadla. Jakoby autoři tušili, že je hrou poslední, vzdali v ní hold herecké profesi. Dějovou páteř demýtizace historických událostí tvoří exekuce v Osvobozeném divadle. Zjitřené publikum na konci každého představení publikum zpívalo Ježkovu píseň Hej rup.
Brzy po Mnichovu byla Osvobozenému divadlu odňata divadelní koncese. Nová hra Hlava proti Mihuli dospěla až ke generální zkoušce. Dvě Ježkovy písně Dědeček nezmar a My všichni to víme čekaly v záloze mimo cenzuru. Premiéra ohlášená v tisku na 11.listopadu 1938 se však už konat nesměla, aby neohrozila „veřejný pořádek“ druhé republiky. Tři protagonisté nejpopulárnější české scény se stali symbolem protifašistického odporu. Nemohli nevědět, co je čeká, až Hitlerova vojska překročí hranice ČSR. Uposlechli rady svých přátel a rozhodli se pro emigraci.
Rozhodnutí k emigraci nebylo snadné. Ježek i V+W jako představitelé protifašistického smýšlení neměli na vybranou. Ještě před uzavřením státních hranic vycestovali 9. ledna 1939 na pozvání bývalé členky Osvobozeného divadla Lotte Goslarové do New Yorku. Z Prahy letěli do Curychu, odtud vlakem do Paříže a po pěti dnech lodí z Evropy do USA. Jak dlouho tu setrvají a jaké budou možnosti uplatnění pro slavnou uměleckou trojici, nebylo možné odhadnout.
Počáteční dojmy z Ameriky byly velkolepé. Ježek a V+W přistáli v New Yorku 20. ledna 1939 v poledne a už večer vyrazili na Broadway. Po několika dnech v hotelu St. Moritz si našli byt na západní straně Manhattanu, 72 River Side Drive. V únoru tady Ježek dokončil svou klavírní Toccatu. V březnu už měla trojice své první vystoupení v New Yorku s pořadem Take it easy. Ke zdánlivě lehkým začátkům patří ještě společný dubnový výlet na Niagarské vodopády a květnové vystoupení v Chicagu.
V červnu 1939 se V+W (tehdy už i se svými rodinami) rozhodli odjet na venkov. Ježek jel s nimi. Přestěhovali se do Bucks County v Pensylvánii. Své sídlo nazvali Point Pleasant. Ježek tu na levném pianinu dokonce komponoval závažná díla. Na podzim se však rozhodl k návratu do New Yorku. Cesty slavné trojice se rozcházejí.
Ježkův návrat do New Yorku neznamenal konec přátelství ani spolupráce s V+W. Nyní bydlel na 61 River Side Drive. Vyučoval hře na klavír. Na jaře 1940 založil a řídil mužský Československý dělnický pěvecký sbor. V březnu 1941 dokončil klavírní Sonátu a zaslal ji Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu do soutěže na její první festival. Založil ženský sbor Zpěvokol, propagoval českou hudbu. V květnu 1941 vytvořil 1.větu II. smyčcového kvartetu, v srpnu zaslal V+W poslední píseň – Veliké „V“. Po celou dobu se snažil získat imigrační vízum a umožnění vstupu do Hudební unie. Pomocnicí a životní přítelkyní mu byla Češka Frances Bečáková, s níž se 29. prosince 1941 v nemocnici oženil, tři dny před svým předčasným skonem.
Ježkova smrt byla v české komunitě v N.Y. pociťována jako nenahraditelná ztráta. Československý dělnický pěvecký sbor uspořádal 4.ledna 1942 pohřeb, kterého se zúčastnily významné české osobnosti v N.Y., mj. i Jan Masaryk.
Brzy se uskutečnily opožděné premiéry Ježkových děl napsaných v USA, vyšla řada vzpomínkových článků. Roku 1942 vyšel Pamětní sborník Jaroslav Ježek a dokonce byl založen Pamětní fond Jaroslava Ježka.
Po válce v roce 1946 požádal oficiálně Československý ministr informací Václav Kopecký Frances Ježkovou o převezení popele Jaroslava Ježka do vlasti. Státní pohřeb v Domě umělců a uložení urny na Olšanských hřbitovech se konalo 5. ledna 1947. U hrobu mj. promluvil i Jiří Voskovec.